Bauerová Věra
Věra Fuchsová, pozdější Věra Bauerová, se narodila Salomonu Milanu Fuchsovi a Josefě, rozené Pickové 7. 7. 1914 v Trhové Kamenici čp. 123. V Trhové Kamenici začala také chodit do obecné školy, kterou ukončila ve školním roce 1924/1925, aby pak pokračovala na dívčím gymnáziu v Hradci Králové. Po jeho absolutoriu studovala v Praze na Anglickém institutu, pak rok pobývala v Drážďanech, aby se naučila německy a následně studovala na londýnské Pittman´s colleague for foreigners. Dne 15. 4. 1935 se provdala za právníka Ladislava Bauera z jižních Čech a odstěhovala se za ním do Pardubic. V tomto manželství se jim narodil syn Jan. Z obavy Ladislava Bauera ze ztráty zaměstnání, respektive z Věry, že sňatek „arijce“ se židovkou, jak vzpomínají někteří pamětníci, by zavedl celou rodinu do koncentračního tábora, bylo manželství Věry a Jana Bauerových rozvedeno.
Věra Krulišová, rozená Fuchsová, provdaná Bauerová, vzpomíná na tu dobu takto: „ Přišlo gestapo a řekli, že vy jako Židovka musíte pryč a dali mi předvolání na oberlandrat. Tam byli docela ohleduplní. Ptali se mne, jestli mám kam odjet. Tak jsem jim řekla, že mám rodiče na Českomoravské vrchovině…To bylo už v době, kdy židé nesměli cestovat. Tak mi dali zvláštní povolení a od té doby jsem žila u rodičů v Kamenici. Věděli jsme, že půjdeme do transportu, jen jsme nevěděli kdy. Starosta pardubické židovské obce nám řekl, že by bylo lépe, kdybychom se sestrou šli někam na práci, než bude transport. Tak jsme pracovali v Chrudimi na jednom statku, kde byli přijímáni židé, dobývali jsme brambory, řepu, kydali hnůj. To trvalo asi půl roku, pak moje sestra byla předvolána do tak zvaného straftransportu, protože tehdy se už soužití v Kamenici pokazilo. Byli tam Vlajkaři, v jednom obchodě byl treuhänder a ti nás udali, že jsme se koupali bez hvězdy na plavkách. Pak moje sestra s těmi dalšími dívkami byly povolány do toho transportu. Mne se to týkalo vlastně také, ale protože jsem i po rozvodu používala své vyvdané příjmení Bauerová a udání znělo na Věru a Annu Fuchsovi, Hanu a Helenu Weissensteinovi (Podle dobových dokumentů do zmíněného transportu byla povolána Elsa Vohryzková, nikoliv Helena Weissensteinová. Pozn. autora.), tak ten výborný pardubický starosta židovské náboženské obce řekl, já žádnou Věru Fuchsovou neznám. A tak jsem byla ušetřena toho, že jsem nešla do toho transportu.
Moje maminka se do něj těšila, protože doufala, že se v Terezíně setká s mojí sestrou, otec byl hodně melancholický, bohužel i trochu začal pít, ale jen proto, aby ohlušil to strašné, co se kolem nás dělo.
Pak přišel den, kdy jsme byli povolaní s celým okresem Pardubic do transportu (v prosinci 1942). Nejdříve jsme byli shromážděni v Pardubicích, než se celý okrsek sešel, v jedné škole a druhý den jsme jeli vlakem do Bohušovic. To bylo v roce 1942 v prosinci. V Bohušovicích nás vylodili za asistence ssmanů, každý jsme nesli svůj raneček o 20 kg. V Terezíně jsme přišli do kasáren … to se opět dělo za asistence ssmanů … co se jim hodilo, to nám sebrali a s tím, co nám zůstalo jsme byli posláni na ubikace. Tatínek …bydlel v bývalé konírně, kde bylo asi 150 – 170 lidí ve třech patrech … s maminkou jsme byli v L416, kde nás v místnosti o 20 metrech čtverečných bylo asi 25. …Moje poslední rozloučení s rodiči bylo, že jsem se z jedněch kasáren koukala na rodiče, jak jdou se zavazadly za deště a sněhové vánice obklopeni ssáky.“ Věra Bauerová také vzpomínala, že když se vrátila, tak ji její syn zavedl do pokoje, kde bylo v kalendáři jeho dětskou rukou tiskacími písmeny napsáno u 5.5. dnes skončila válka, maminka se vrátí.“
Po válce se manželé Bauerovi, kvůli Věřiným zážitkům z Terezína, rozvedli, tentokrát doopravdy. Věra Bauerová se za nějaký čas provdala znovu, a to za Jiřího Kruliše. Zemřela 28. 1. 2009 v Praze.
Po válce bylo vyšetřováno, kdo Věru Bauerovou a další děvčata udal. Tehdy se udavače najít nepodařilo. Karel Faltis, onen träuhender, byl sice po válce odsouzen na dvanáct let, ale mezi činy, za které byl odsouzen udavačství chybí. Nebyl kvůli němu ani vyšetřován.
