Bondyová Adéla

Adéla Bondyová se narodila 29. 3. 1896 Jindřichu Weissensteionovi a Bertě, rozené Fuchsové v Trhové Kamenici čp. 35 jako třetí dítě z pěti. Jejími sourozenci byli Albert, Ludvík, Theodor a Josefina.

Základní vzdělání získala v Trhové Kamenici obecné škole. Měšťanskou školu pak studovala ve Vídni. Sčítací operáty uvádějí, že v roce 1910 (tedy v jejích čtrnácti) žila už v Praze a o jedenáct let později u své sestry v Brně, které pravděpodobně vypomáhala v domácnosti.

Kde a jak se Adéla potkala se svým pozdějším manželem Josefem Bondym, majitelem železářské firmy, není známé. Svatbu měli 22. 10. 1922 v Praze. V manželství se jim narodily tři děti. Tím prvním byla mrtvá holčička, pak Edita a nakonec Gertruda.

Za války jim byla jejich firma zabavena a Josef Bondy byl ve stanném právu, vyhlášeném po zastřelení německého policisty Kniesta, jako člen kladenského zastupitelstva odvezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde pravděpodobně zemřel. Stanné právo a snaha vystěhovat místní židy mohly být důvodem, proč začátkem 40. let žila Adéla Weissensteinová v Praze. Její poslední adresou byla Mikulandská ulice 3, odkud se svými dcerami odešla nejprve na holešovické shromaždiště a pak transportem AAs 20. 7. 1942 do Terezína. Ten opustily 22. 10. 1942 transportem Bx do vyhlazovacího tábora Treblinka. Jeho příjezd a nepřímo i smrt všech tří žen zachytil Richard Glazar ve své knize „Treblinka, slovo jak z dětské říkanky“:

„…Jsme v Treblince, … fabrice na likvidaci…. Všechno řídí esesmani a za pomocný personál mají mladé Ukrajince… A pak jsme tady my, asi tisíc kusů … Tábor leží něco přes sto kilometrů na severovýchod od Varšavy… Rozloha tábora je nevelká, asi 500x300m, zato kapacita obrovská. …Teď už vím přesně, co se stalo, co se tam dělo krok za krokem s ostatními z našeho transportu. Ještě před branou u jednokolejné odbočky byl odpojen určitý počet vagonů. Lokomotiva je zvolna dotlačila branou dovnitř. Entkleidungsplatz se říká prostranství, kde jsme se svlékali do naha, muži vpravo, ženy s dětmi vlevo. Tam jsem s nimi stál naposled, než mně odvedli. Ženy šly pak do Friseurstube, kadeřnictví, kde jim ostříhali vlasy. Prý je z nich znamenité těsnění do motorů. Muži už nazí mezitím narovnali část zavazadel k nejbližšímu rohu velkého prostranství, kde se veškerá pozůstalost třídí… Esesmani je přitom přiměli pobíhat, aby se zadýchali a jejich plíce potom v komorách pořádně zabíraly a moc dlouho neodolávaly. Pak už je společně s ženami a dětmi hnali „šlauchem“, úzkou uličkou z ostnatého drátu, do druhé části tábora. … na rozhraní obou částí tábora, je zabudována …malá pokladna, u které museli všichni odevzdat své dokumenty, hodinky … Tady se odebírá každému jméno, totožnost a kousek dál už jen nahý bezejmenný život… Zatímco jedna část probíhá šlauchem, vjíždějí vagony další části… Mezitím ti z prvé části se už „dosprchovali“, a dříve než druhá nastoupí cestu zelenou hadovitou trubicí, jsou „sprchy“ vyprázdněny a čekají na novou dávku. …Ti z transportů z Darmstadtu, z Terezína ze „západu“ – s těmi s pořád ještě jedná mírně, ti pořád ještě nevěří. A i když někoho něco takového napadne, něco ucítí, každý tu myšlenku odvrhuje, protože nikdo si neumí představit vlastní konec. …Jen co se větší část dostane do vstupní chodby se „sprchovacími“ komorami po obou stranách, zbytek už esesmani a vachmani dovnitř vemlátí. Motory začnou pracovat, sprchy místo vody dští výfukové plyny. Za patnáct až dvacet minut je z nich konečný produkt Treblinky. A už se z toho nahého slisovaného neživota, zsinalého, profialovělého … chápou další otroci, aby všechno upravili, navždy uklidili, dokončili. …A tohle je transport z Terezína, jak vidím podle osobních vagonů a jak zachycuji úryvky českého hovoru, když přibíhám na nástupiště; je plné zavazadel … Před očima se mi míhají označení terezínských transportů na kufrech …ke kterým teď přibývají – Bu – Bv – Bx…“

Adéla Bondyová byla po válce prohlášena za mrtvou. Jako datum úmrtí bylo uvedeno 22. 4. 1943. Bohužel kvůli ochraně osobních údajů není možné zjistit, kdo žádal o prohlášení za mrtvou a proč bylo vybráno právě toto datum. Stejně je tomu tak i u jejích sourozenců. Jediný, kdo měl to “štěstí” a nezemřel v koncentračním táboře, byl Adélin bratr Albert.

[Show as slideshow]